Baptísie jižní (Baptisia australis) je statná vytrvalá bylina z čeledi bobovitých, pocházející z prérií, říčních niv a světlých lesních okrajů východní a střední části Severní Ameriky. V zahradách zastupuje skupinu dlouhověkých, takřka bezúdržbových trvalek: jednou vysazený trs mohutní řadu let, nevyžaduje dělení ani přesazování a na vhodném místě přežije desítky let. Vzhledem připomíná mohutnou lupinu, žije však nesrovnatelně déle a nároky má nižší.
Rostlina vytváří vzpřímený, hustý keřovitý trs pevných, sivě zelených lodyh s trojčetnými listy, které tvarem připomínají jetel nebo lupinu. Jednotlivé lístky jsou podlouhle obvejčité, celokrajné, dlouhé zhruba tři až pět centimetrů a modrozeleně ojíněné, takže trs má výraznou barvu i mimo dobu květu. Už samotné olistění je úhledné a po celou sezónu zdravé. V květnu až červnu se nad listy zvedají vzpřímené hrozny dlouhé až čtyřicet i padesát centimetrů, složené z motýlovitých květů sytě modré až modrofialové barvy; hlavní vlna květu trvá zhruba tři týdny. Květy jsou vydatným zdrojem nektaru pro čmeláky a samotářské včely. Po odkvětu se vyvíjejí nafouklé lusky dlouhé kolem pěti až šesti centimetrů, které během léta černají, dřevnatí a se semeny uvnitř suše chrastí; na rostlině drží až do zimy a používají se i do suchých vazeb.
Sezónní průběh je výrazný: pozdně jarní rašení tmavých, téměř chřestovitých výhonů, květnové až červnové kvetení, léto ve znamení sivého olistění a černajících lusků, na podzim listy rychle zasychají a trs se stříhá u země. Jarní rašení začíná později než u většiny trvalek, s čímž je dobré při kombinování počítat. Olistění zůstává celistvé a čisté po celou sezónu, takže trs ani v srpnu nepůsobí vyčerpaně.
Stanoviště vyhovuje slunné, na plném slunci je trs nejhustší a kvete nejbohatěji; v polostínu kvete méně, lodyhy se protahují a rozklesávají do stran. Půda má být propustná, středně hluboká, spíše sušší, klidně chudší a mírně kyselá až neutrální; jediné, co baptísii vysloveně nesvědčí, jsou těžké a dlouho promáčené půdy. Jako bobovitá rostlina si baptísie váže vzdušný dusík pomocí hlízkových bakterií, takže roste i tam, kde jiné statné trvalky strádají, a přihnojování prakticky nepotřebuje. Hluboký větvený kůlový kořen zajišťuje vynikající odolnost k suchu, zároveň ale znamená, že starší rostliny velmi špatně snášejí přesazování a že se druh nehodí do nádob; místo je proto dobré volit rovnou jako trvalé. Mrazuvzdornost je spolehlivá hluboko pod −30 °C, zimní ochrana není potřeba.
Vzrůstem patří baptísie k vyšším trvalkám: dorůstá obvykle sto až sto padesát centimetrů výšky a osmdesáti až sto dvaceti centimetrů šířky. Tempo růstu je zpočátku pomalé, protože mladá rostlina investuje energii především do kořene a v prvních dvou letech mívá jen několik měkkých lodyh. Do plné velikosti a bohatého kvetení se dostává zpravidla třetím rokem po výsadbě; trpělivost v prvních letech je u tohoto druhu normální a vyplatí se.
V zahradě se uplatní jako strukturní trvalka zadních a středních partií záhonů, v prériových a stepních výsadbách vedle trav, třapatek, šalvějí a řebříčků, ale i jako solitérní trs ve štěrkovém záhonu nebo na okraji volné výsadby dřevin. Na slunci jsou lodyhy dost pevné na to, aby oporu nepotřebovaly, a zdravé olistění funguje po odkvětu jako klidné zelené pozadí pro později kvetoucí sousedy. Semenné lusky prodlužují ozdobnost hluboko do podzimu, a pokud se ponechají, dodávají záhonu zimní siluetu. Rostlina je navíc odolná vůči okusu zvěří a netrpí prakticky žádnými chorobami ani škůdci, což z ní dělá vhodnou volbu i pro zahrady udržované jen příležitostně.
Rod Baptisia dostal jméno podle řeckého slovesa bapto, barvit či nořit: severoamerické druhy sloužily jako náhražka pravého indiga a angličtina dodnes používá jméno false indigo, plané indigo. Druhové jméno australis znamená jižní a odkazuje k areálu druhu v tehdy popisované části Severní Ameriky, nikoli k Austrálii. Domorodí obyvatelé i první osadníci rostlinu využívali k barvení vláken namodro. Do evropských zahrad se druh dostal už v 18. století, širší obliby se ale dočkal až s nástupem prériových výsadeb; v roce 2010 jej severoamerická asociace trvalkářů vyhlásila Trvalkou roku.