Jalovec polehavý 'Prince of Wales' (Juniperus horizontalis 'Prince of Wales') patří k nejnižším odrůdám jalovce polehavého, severoamerického druhu ze suchých písčitých a kamenitých stanovišť Kanady a severu Spojených států. Nejde o výsledek křížení, ale o planý jedinec nalezený ve volné přírodě v Albertě a později zavedený do školkařské produkce; s tím souvisí jeho otužilost i snadné pěstování.
Rostlina skládá plochou rohož z dlouhých hlavních výhonů, které se rozlézají po zemi, překrývají se a vytvářejí několik vrstev nad sebou. Výhony přiléhají k povrchu a v místech dotyku s vlhkou zeminou se občas samy zakoření. Vzpřímené části porost nevytváří vůbec, takže i po letech zůstává souvislou plochou o výšce jedné dlaně. Listy jsou u tohoto druhu dvojí: na starších výhonech drobné šupinaté, přiléhající, na mladých letorostech krátce jehlicovité. Porost je proto hustý a na dotek jemný, nikoli bodavý jako u jalovce obecného.
Barva je v letní sezoně modrozelená, na osluněných místech svěže zelená s modrým nádechem. S prvními mrazy se celý porost přebarvuje do purpurové až slivově fialové; nejsilnější je změna na exponovaných, osluněných částech, zatímco spodní a zastíněné výhony zůstávají zelené. Zbarvení drží od konce října do konce zimy a s rašením se v dubnu vrací zeleň. Právě tenhle zimní obrat je hlavní důvod, proč se odrůda pěstuje. Nejde o poškození mrazem, ale o sezonní pigmentaci, která sama odejde. Šištice jsou drobné, modročerné s ojíněním, dozrávají druhý rok a mezi listy je jich vidět málo.
Stanovištěm je plné slunce; lehký polostín rostlina snese, v hlubším stínu ale řídne a zimní přebarvení se nedostaví. Půda má být průměrná až vysloveně suchá a spolehlivě propustná; hlína, písek, štěrk i vápnitý podklad vyhovují, trvalé zamokření a stojící voda v zimě nikoli. Zavedený porost dobře snáší sucho, posypovou sůl i městský vzduch, takže se hodí i do dopravou zatížených výsadeb. Mrazuvzdornost je mimořádná: severoamerické zdroje vedou odrůdu v zóně 3, evropské v zóně 4, tedy přibližně do -30 až -35 °C. Bez sněhové pokrývky odrůda nijak netrpí, což ji odlišuje od jalovce pobřežního.
Ročně se rozroste o 10 až 15 centimetrů. Výška se v pramenech rozchází podle věku hodnocené rostliny - kanadské školky uvádějí 15 až 20 centimetrů, německé u starších kusů 30 až 40 centimetrů. Šířka dosahuje 150 až 250 centimetrů, plochu kolem 2 m2 pokryje rostlina za deset až patnáct let. Řez k udržení tvaru není potřebný a omezuje se na zkracování výhonů přesahujících obrubu nebo cestu. Zkracování mladých olistěných částí rostlina snáší dobře, staré bezlisté dřevo neobráží, takže hluboký zpětný řez nechá trvale prázdné místo. Množí se řízky polovyzrálých výhonů. Zvěř porost prakticky nespásá. Ve vlhkých jarech se i u tohoto druhu objevuje odumírání konců výhonů způsobené houbou Phomopsis, nejčastěji v přehoustlém a špatně provětrávaném porostu na těžké půdě.
Použití je plošné: velké pokryvné výsadby, svahy a náspy proti erozi, prostor pod vzrostlými stromy, obruby parkovišť a ostrůvky, skalky a vřesoviště a horní hrany zídek, přes které výhony splývají. Pro souvislý porost se počítají tři až čtyři rostliny na m2. Proti 'Repandě' je odrůda výrazně nižší a v zimě mění barvu, proti polštářovité 'Andorra Compact' se rozkládá plošeji a nezvedá se do vyklenutého kupení. Dobře funguje pod borovicemi a v sousedství trav, vřesů a stříbrolistých trvalek.
Rostlina byla nalezena v roce 1931 v oblasti Pekisko Creek v kanadské Albertě a do sortimentu ji v roce 1967 zavedla pokusná stanice Morden Research Station v Manitobě. Jméno odkazuje na britského prince z Walesu, pozdějšího krále Eduarda VIII., který v letech 1919 až 1962 vlastnil právě u Pekiska ranč EP. Základní druh, jalovec polehavý, roste v Severní Americe od Aljašky po Nové Skotsko na písečných dunách, skalních výchozech a v prériích, tedy na místech s extrémními výkyvy teplot a s dlouhými bezsrážkovými obdobími. Mimořádná mrazuvzdornost a snášenlivost k suchu, kterými se tato odrůda vyznačuje, pocházejí právě odtud.