Zvonek Poscharkův (Campanula poscharskyana) je poléhavá pokryvná trvalka z Dinárských hor na západě Balkánu a v zahradách jeden z nejrozšířenějších zvonků pro zídky a spáry dlažby. Od zvonku dalmatského, který se používá podobně, ho odliší dva znaky: květ je rozevřený do ploché pěticípé hvězdy, ne do uzavřeného nálevkovitého zvonku, a místo sevřeného polštáře tvoří dlouhé bylinné výhony. Z odrůd tohoto druhu se pěstuje například bíle kvetoucí 'E. H. Frost' nebo modrá 'Stella'.
Z přízemní růžice vybíhají tenké výhony dlouhé 20 až 70 cm, které se plazí po zemi a na konci se zvedají, takže květy stojí 10 až 20 cm nad zemí. Výhony jsou hustě olistěné. Listy jsou střídavé, okrouhle srdčité, dvojitě pilované, nanejvýš dva centimetry dlouhé, měkce chlupaté a matně zelené; na zimu nadzemní část zatahuje. Pětičetné květy vyrůstají po celé délce výhonů a rozevírají se do hvězdy o průměru kolem dvou centimetrů. Jsou světle modrofialové se světlejším dnem. Zavedená rostlina má tolik výhonů, že v hlavní vlně vytvoří souvislou modrofialovou plochu.
Kvést začíná v květnu nebo červnu a hlavní vlna trvá do července. Při dostatku vláhy a po sestřihu odkvetlých výhonů rostlina slaběji dokvétá a jednotlivé květy se objevují až do září a října. Semena dozrávají snadno a zvonek se hojně vysévá sám: semenáče se uchytí ve spárách zdí, v dlažbě i v záhoně a jejich květy mají barvu od tmavě modré po vzácně bílou. Ve střední Evropě je nepůvodní a zplaňuje na zdech a v dlažbě měst.
Roste na slunci i v polostínu a stín snáší lépe než většina zvonků, kvete v něm ale méně a výhony se vytahují. Vyhovuje mu propustná, spíše vápnitá, čerstvá až vysychavá půda; chudší zemina nevadí, v přehnojené a vlhké půdě rostlina bují na úkor květu. Snese mrazy do -39 °C, nebezpečné je pro něj jen zimní zamokření.
Porost je vysoký 10 až 20 cm a jedna rostlina se za několik let rozroste do šířky 40 až 70 cm, protože výhony se plazí do stran a zakořeňují. Roste mnohem rychleji než zvonek dalmatský a v měkkých spárách nebo na okraji záhonu dokáže potlačit slabší sousedy. Mezi robustními trvalkami a dřevinami potíže nedělá. Rozrůstá se krátkými výběžky a starší trs uprostřed řídne, takže se po několika letech vyplatí ho rozdělit a přesadit. Na souvislý pokryv se počítá 9 až 12 rostlin na m2.
Patří do skalek, suchých zídek, spár schodů a dlažby, na svahy a do okrajů cest, odkud může přepadat přes hranu. V nádobách a závěsných koších slouží jako převislá složka. Snáší i mělkou vrstvu substrátu, proto se osvědčuje ve výsadbách na střechách a na hrobech. Dobře doplňuje rozchodníky, netřesky, kakosty, tařice a nízké traviny se stejnými nároky. Nektaru má hodně a v době květu na něm pracují včely, čmeláci i pestřenky.
Druh popsal roku 1908 maďarský botanik Árpád von Degen a pojmenoval ho po Gustavu Adolfu Poscharském, inspektorovi drážďanské botanické zahrady a zakladateli botanické zahrady v Schellerhau v Krušných horách. Domovem druhu jsou Dinárské hory na pomezí Chorvatska a Černé Hory, kde roste ve skalních štěrbinách. Jako nenáročná rostlina pro zídky se v zahradách prosadil rychle a od poloviny dvacátého století zdomácněl v mnoha evropských městech.