Zvonek Poscharkův (Campanula poscharskyana) je poléhavá pokryvná trvalka z Dinárských hor na západě Balkánu, v zahradách jeden z nejrozšířenějších zvonků pro zídky a spáry dlažby. Od podobně užívaného zvonku dalmatského se liší dvěma zřetelnými znaky: květ je rozevřený do ploché pěticípé hvězdy, nikoli do uzavřeného nálevkovitého zvonku, a růst je rozbíhavý, s dlouhými bylinnými výhony místo sevřeného polštáře. V sortimentu se objevuje řada odrůd, mimo jiné bíle kvetoucí 'E. H. Frost' a modrá 'Stella', která má ocenění britské Královské zahradnické společnosti.
Rostlina tvoří přízemní růžici, z níž vybíhají tenké, po zemi se plazící výhony dlouhé zhruba 20 až 70 centimetrů. Výhony jsou hustě olistěné a v koncové části se zvedají, takže květy stojí zhruba 10 až 20 centimetrů nad zemí. Listy jsou střídavé, okrouhle srdčité, na okraji dvojitě pilované, do dvou centimetrů dlouhé, měkce chlupaté a matně zelené; nadzemní část je letnězelená a na zimu zatahuje. Květy vyrůstají po celé délce výhonů, jsou pětičetné, rozevřené do hvězdy o průměru kolem dvou centimetrů, světle modrofialové se světlejším dnem. U zavedené rostliny je výhonů tolik, že v hlavní vlně vzniká souvislá modrofialová plocha.
Kvetení začíná v květnu nebo červnu a hlavní vlna trvá do července; při dostatku vláhy a po sestřihu odkvetlých výhonů pokračuje rozkvétání slaběji dál a jednotlivé květy se objevují až do září a října. Rozsah údajů mezi prameny, od května do července u jedněch a od června do října u druhých, odráží právě tento rozdíl mezi hlavní vlnou a opakovaným dokvétáním. Semena dozrávají snadno a rostlina se hojně vysévá sama; semenáče se uchytí ve spárách zdí, mezi dlažbou i v záhoně a barva jejich květů kolísá od tmavě modré po vzácně bílou. Ve střední Evropě je druh nepůvodní a zplaňuje na zdech a v dlažbě měst.
Stanovištěm je slunce až polostín; stín snáší lépe než většina zvonků, kvete v něm ale méně a výhony se vytahují. Půda má být propustná a spíše vápnitá, čerstvá až vysychavá; nevadí chudší zemina, na přehnojeném a vlhkém stanovišti rostlina bují na úkor květu. Hlavním rizikem zůstává zimní zamokření. Mráz naopak nevadí - prameny uvádějí zimovzdornost do zóny 3, tedy zhruba do -39 °C.
Výška porostu je 10 až 20 centimetrů, šířka jedné rostliny po několika letech 40 až 70 centimetrů, protože výhony se plazí do stran a zakořeňují. Roste podstatně rychleji než zvonek dalmatský a v měkkých spárách nebo v okraji záhonu dokáže potlačit slabší sousedy; mezi robustnějšími trvalkami a dřevinami ale nepůsobí potíže. Rozrůstá se krátkými výběžky, a protože starší trs uprostřed řídne, doporučuje se ho po několika letech rozdělit a přesadit. Pro souvislý pokryv se počítá devět až dvanáct rostlin na m2.
V zahradě se používá jako pokryvná trvalka do skalek, suchých zídek, spár schodů a dlažby, na svahy a do okrajů cest, odkud smí přepadat přes hranu. Uplatní se v nádobách a závěsných koších jako převislá složka, ve výsadbách na střechách a v hrobových výsadbách, kde snáší mělkou vrstvu substrátu. Dobře doplňuje rozchodníky, netřesky, kakosty, tařice a nízké traviny se stejnými nároky. Květy jsou vydatným zdrojem nektaru a v době kvetení na nich pracují včely, čmeláci i pestřenky.
Druh popsal roku 1908 maďarský botanik Árpád von Degen v časopise Magyar Botanikai Lapok. Pojmenoval jej po Gustavu Adolfu Poscharském (1832-1915), inspektorovi drážďanské botanické zahrady a zakladateli botanické zahrady v Schellerhau v Krušných horách; z jeho jména vychází i české pojmenování zvonek Poscharkův. Domovem druhu jsou Dinárské hory na pomezí Chorvatska a Černé Hory, kde roste ve skalních štěrbinách. V zahradnictví se prosadil rychle jako nenáročná pokryvná rostlina pro zídky a od poloviny dvacátého století zdomácněl v mnoha evropských městech, kde roste samovolně na zdech, v dlažbě a v patách domů.