Borovice lesní 'Watereri' (Pinus sylvestris 'Watereri') je pomalu rostoucí kompaktní kultivar domácí borovice lesní, který si zachovává všechny znaky druhu, jen v podstatně menším měřítku a s hustším větvením. V mládí tvoří pravidelný, široce vejčitý až kulovitý keř bez zřetelného průběžného terminálu, ve stáří se z něj stává malý strom s nepravidelnou, rozložitou až deštníkovitou korunou a s dobře patrnou kresbou kmene.
Jehlice vyrůstají po dvou ve svazečcích, jsou tuhé, mírně zkroucené, čtyři až sedm centimetrů dlouhé, sytě modrozelené s nádechem šedi, který je nejvýraznější na mladých přírůstcích. Barva vydrží i přes zimu bez rezavění nebo žloutnutí, takže rostlina drží tón po celý rok. Na kmeni a silnějších větvích se s věkem odlupuje šupinatá borka a odhaluje charakteristickou oranžovou až lososově červenou spodní vrstvu — u tvarovaných rostlin jde o hlavní okrasný prvek, který se s pomocí prořezávky záměrně odhaluje. Šišky jsou drobné, vejčitě kuželovité, šedohnědé, tvoří se sporadicky.
Roční sezonní průběh je pro tvarování zásadní. Na jaře, zhruba od poloviny května, rostou z pupenů takzvané svíčky — protažené výhony s dosud nerozvinutými jehlicemi. Jakmile se svíčky prodlouží a jehlice se ještě nerozbalí, dají se zkrátit nebo vylomit a rostlina si na jejich bázi založí nové pupeny; z jednoho zkráceného výhonu tak vyroste několik kratších. Tímto ročním zásahem se drží kompaktní tvar a hustota. Pro čistý výsledek se svíčky lámou nebo trhají rukou, ne stříhají nůžkami — přeťaté jehlice na okrajích hnědnou a zůstávají takové celou sezonu. Druhým úkonem je vyčištění koruny na konci zimy: vytrhání starých jehlic z vnitřních částí větví a vyřezání větví, které stíní nebo kříží výslednou siluetu.
Stanoviště vyžaduje plně slunné. Ve stínu koruna prosychá zevnitř, přírůstky se protahují a modrý tón mizí. Na půdu je odrůda nenáročná: vyhovuje jí propustná, spíše chudší, kyselá až neutrální, i písčitá a kamenitá; nesnáší dlouhodobě zamokřené a těžké ulehlé půdy. Zvládá sucho, vítr, mráz i městské prostředí včetně znečištěného vzduchu.
Konečná velikost je při běžném pěstování tři až čtyři metry výšky a podobná šířka, přičemž tato míra se dostaví po několika desetiletích; velmi staré rostliny mohou být vyšší. Roční přírůstek se pohybuje kolem deseti až patnácti centimetrů, u tvarovaných a pravidelně štípaných rostlin je fakticky nulový, takže se rozměr dá držet na požadované úrovni prakticky neomezeně.
V zahradě se odrůda uplatní jako solitéra na exponovaném místě, ve štěrkových a suchých výsadbách, ve vřesovištích a skalkách a hlavně v japonizujících zahradách, kde se z ní vedou patrové mrakové tvary. Právě sem míří většina prodaných rostlin: kombinace pomalého růstu, ochoty zavětvovat po zkrácení svíčky a dekorativní borky je pro tvarování ideální výchozí materiál. Dobře snáší i pěstování v nádobě, pokud je nádoba dostatečně hluboká a substrát ostrý a propustný — v tom případě je nutná drenáž, každoroční kontrola kořenů a v tuhých zimách ochrana kořenového balu, protože kořeny v nádobě promrzají dřív než v zemi.
Borovice lesní je v Evropě a severní Asii nejrozšířenější borovicí a v Česku roste přirozeně na chudých píscích, skalách i rašeliništích; z tohoto širokého areálu pochází i její pověstná odolnost. Kultivar 'Watereri' vznikl jako semenáč s hustším větvením a výrazně modrým jehličím, který byl v Anglii v okruhu školek rodiny Watererů — spojovaných se školkou Knap Hill u Wokingu — vybrán a rozmnožen; v zahradách se uvádí zhruba od roku 1865. Jméno tedy nese po pěstitelské rodině, nikoli po botanickém znaku. Do dnešního sortimentu patří mezi nejdéle pěstované kultivary borovice lesní vůbec.