Hortenzie řapíkatá (Hydrangea petiolaris) je mohutná opadavá popínavá dřevina, v botanické literatuře vedená také jako Hydrangea anomala subsp. petiolaris. Šplhá pomocí vzdušných kořínků, kterými se sama přichytí na zeď, kmen stromu, skálu nebo pergolu bez nutnosti drátů a opor. Konečná výška dosahuje kolem dvanácti metrů při šířce až osmi metrů; velkolistá varieta megaphylla roste ještě výše. Listy jsou široce vejčité až srdčité, tmavě zelené, na podzim se zbarvují do žluta. Starší kmínky mají odlupčivou hnědou borku, která tvoří zimní strukturu i po opadu listí.
Květenství jsou plochá, krajkovitá, takzvaného typu lacecap, o průměru až dvaceti centimetrů. Po obvodu jsou rozmístěné velké bílé sterilní květy, uprostřed drobné plodné kvítky, které jsou zdrojem nektaru a pylu. Kvetení připadá na konec jara a začátek léta. Podstatné je, že květenství se zakládají na loňském dřevě, tedy na výhonech vyrostlých v předchozí sezóně. Z toho plyne zásadní pěstitelský důsledek: jarní řez odstraňuje připravené květní pupeny a rostlina pak nekvete. Mladé rostliny navíc kvetou až po několika letech od výsadby, kdy si vybudují dostatečnou kostru; první roky se soustředí na růst a přichycení.
Mrazuvzdornost je dobrá a rostlina bez problémů přezimuje v podmínkách České republiky. Protože však kvete na loňském dřevě, mohou pozdní jarní mrazy v exponovaných polohách poškodit již založená poupata. Hortenzie řapíkatá je nositelem ocenění Award of Garden Merit britské Královské zahradnické společnosti.
Snášenlivost stínu je hlavní pěstitelskou předností. Rostlina prospívá v polostínu i ve stínu a je proto vhodná na severní a východní stěny budov, kam se většina kvetoucích popínavek nehodí. Roste i na slunci, pokud zůstává půda spolehlivě vlhká. Půda má být vlhká, ale propustná, živná a humózní. Suchá místa pod okapem nebo v kořenovém prostoru vzrostlých stromů představují nejčastější příčinu neúspěchu, protože rostlina konkurenci o vodu v prvních letech nezvládá.
V zahradě se uplatní k obrůstání zdí, plotů, pergol, kmenů starých stromů a opěrných stěn. V nepřítomnosti opory roste jako rozložitý půdopokryvný porost, což je způsob využití, který se v poslední době rozšířil do stinných partií větších zahrad. Vzdušné kořínky se pevně přichytí na cihlu, omítku i kámen; u starších a narušených omítek je proto namístě zvážit, zda je podklad v pořádku. Plodné kvítky ve květenství jsou využívané opylovači, což u zcela sterilních zahradních forem odpadá.
Šplhání pomocí vzdušných kořínků má praktické důsledky, které je vhodné znát předem. Kořínky vyrůstají po celé délce výhonů a přichytávají se na porézní povrchy – cihlu, kámen, hrubou omítku, kůru stromu. Na hladkých plochách, jako je sklo, kov nebo hladká fasádní stěrka, se rostlina neudrží a potřebuje pomocnou konstrukci alespoň v prvních letech. Přichycení je pevné a při případném odstraňování rostliny zůstávají na povrchu zbytky kořínků; u historických nebo narušených omítek je proto namístě zvážit, zda je podklad v pořádku. Na zdravém zdivu rostlina škodu nezpůsobí.
Hmotnost dospělé liány je další faktor, který se často podceňuje. Rostlina dorůstající deseti metrů představuje po dvaceti letech značnou zátěž, kterou musí unést nejen zeď, ale i případná pergola nebo treláž. Dřevěné konstrukce pod ní obvykle selžou dřív než rostlina sama. Kmen stromu naopak tuto zátěž unese bez potíží, protože roste současně s ní.
Hortenzie řapíkatá pochází z východní Asie, z lesů Japonska, Koreje a Sachalinu, kde šplhá po kmenech vzrostlých stromů k světlu v korunovém patře. Tato ekologie vysvětluje její zahradní chování: první roky po výsadbě věnuje růstu do délky a přichycení, teprve po vytvoření kostry začíná kvést. Netrpělivost pěstitelů, kteří rostlinu po dvou letech bez květu odstraní, je proto nejčastější příčinou toho, že se v zahradách vyskytuje méně, než by odpovídalo jejím možnostem.