Hrušeň obecná 'Williamsova červená' (Pyrus communis 'Williamsova červená') je barevná mutace odrůdy 'Williamsova čáslavka', tedy nejrozšířenější hrušně na světě. Od výchozí odrůdy se liší vybarvením plodu; chuť, doba zrání i pěstitelské nároky zůstávají v zásadě stejné. Strom roste středně bujně, tvoří vzpřímenou až jehlancovitou korunu a do plodnosti nastupuje brzy.
Plody jsou střední až velké, kuželovitě baňaté, s mírně zhrbolatělým povrchem. Základní barva je žlutavá, krycí červená se rozlévá v neostře ohraničené formě a při dozrávání tmavne až do jahodového odstínu. Slupka je hladká, bez rzivosti. Dužnina je bílá, velmi šťavnatá, neobyčejně jemná a máslovitě rozplývavá; chuť je sladce navinulá, výrazně kořenitá, s intenzivní vůní, která je pro tuto odrůdu typická a v hrušňovém sortimentu nezaměnitelná.
Sklizňová zralost nastupuje na přelomu srpna a září podle polohy. Plody se sklízejí tvrdé a konzumní zralosti dosahují zhruba týden po sběru. Skladovatelnost je krátká, řádově dva až tři týdny v chladu; při delším uložení dužnina moučnatí. Odrůda je proto určena na rychlou spotřebu nebo na okamžité zpracování.
Odrůda je cizosprašná a potřebuje v okolí jinou hrušeň se shodnou dobou kvetení. Osvědčenými opylovači jsou 'Boscova lahvice', 'Konference', 'Charneuská', 'Clappova' a 'Červencová'.
Stanoviště vyhovuje slunné a teplejší, s hlubší, výživnou a přiměřeně vlhkou půdou. Osvětlení koruny přímo ovlivňuje intenzitu červeného vybarvení, prosvětlovací řez se proto projeví i na vzhledu plodů. Podnož určuje velikost stromu a snášenlivost půdy: na hrušňovém semenáči vzniká vzrostlý strom pro extenzivní výsadbu, na kdouloni MA nebo MC zůstává koruna nižší, plodnost nastupuje dřív a plody bývají větší; kdouloň ale vyžaduje vlhčí půdu bez přebytku vápníku a u Williamsovy se používá s mezištěpováním, protože srůst s kdouloní není u této odrůdy ideální.
Plody se hodí k čerstvému konzumu, kde vyniká aroma dužniny. Williamsova je zároveň klasickou surovinou pro kompoty a pro destiláty; hruškovice z této odrůdy patří k nejznámějším ovocným pálenkám. Zpracovat se dají i na mošty, sušení a marmelády.
Kromě hlavních chorob jadrovin je u Williamsovy třeba počítat s citlivostí ke strupovitosti hrušně a s hrušňovou mšicí, která vyvolává deformace mladých listů. Ve vlhčích letech se objevuje i rez hrušňová, jejíž mezihostitelem je jalovec; výsadba náchylných jalovců v bezprostředním okolí stromu proto tlak této choroby zvyšuje. Vzdušná koruna a včasné odstranění napadeného listí snižují potřebu zásahů. Plody napadené hrušňovou plodomorkou se deformují a předčasně opadávají.
Williamsova červená spojuje osvědčenou chuť s nápadným vybarvením plodu. Za to platí krátkou skladovatelností a nutností přesně trefit sklizeň.
Výchozí odrůda vznikla v Anglii v hrabství Berkshire kolem roku 1770, kde ji jako semenáč vypěstoval učitel John Stair v obci Aldermaston; do obchodu ji uvedl školkař Richard Williams, po němž nese jméno. Ve Spojených státech se odrůda rozšířila pod názvem 'Bartlett', podle Enocha Bartletta, který ji šířil bez znalosti původního jména, a dodnes je pod tímto označením nejpěstovanější hrušní světa. České jméno Williamsova čáslavka odkazuje na Čáslav, kde se odrůda ve druhé polovině devatenáctého století množila. Červené mutace vznikly ve dvacátém století jako pupenové sporty, tedy náhodné změny v jedné větvi, které se udržely roubováním.