Kalina vrásčitolistá 'Holland' (Viburnum rhytidophyllum 'Holland') je stálezelený keř, který se v odborné literatuře uvádí přesněji jako Viburnum × rhytidophylloides 'Holland'. Jde o křížence kaliny tušalaj a kaliny vrásčitolisté, který spojuje otužilost prvního rodiče s velkými koženými listy druhého. Od základního druhu se pozná právě podle listů: jsou tenčí a méně vrásčité, takže na první pohled působí spíš nápadně žilnatě než svraštěle.
Listy jsou dlouze vejčitě kopinaté, deset až dvacet centimetrů dlouhé, na líci sytě až tmavě zelené a lesklé, na rubu síťované a žlutošedě plstnaté. Neopadávají, ale v mrazech se svinují a svěšují podél výhonů, jako by uvadly; po oteplení se opět rozvinou a napřímí. Toto chování je běžnou reakcí na mráz a omezuje odpar vody v době, kdy kořeny v zamrzlé půdě nenasávají. Mladé pruty jsou mírně plstnaté, starší dřevo šedne.
Od května do června keř bohatě kvete plochými vrcholičnatými květenstvími o průměru deset až dvacet centimetrů. Květy jsou krémově bílé, s pískově nažloutlými až béžovými tyčinkami, které celému květenství dodávají teplý tón. Koncem léta se tvoří lesklé plody: zhruba měsíc jsou červené, potom černají. Protože jednotlivé bobule dozrávají nestejnoměrně, nese keř červené i černé plody současně, což je jeden z jeho nejnápadnějších okamžiků v roce. Plody nejsou jedovaté a v zimě jsou vydatnou potravou pro ptactvo, květy jsou zdrojem nektaru pro včely a další hmyz.
Sezónní průběh je čitelný po celý rok. Na jaře raší nové olistění světle zelené a měkce plstnaté, v létě dozrává do tmavého tónu a keř tvoří kompaktní hmotu, v pozdním létě přicházejí plody a v zimě zůstává zelená clona, která na rozdíl od jehličnanů drží velký, matný list. Právě zimní podoba je hlavním důvodem, proč se druh i jeho kříženci v Evropě rozšířili.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné. Na půdu je kalina nenáročná: prospívá na středně živné i chudší, dobře odvodněné zemi, přirozeně tíhne k zásaditému podloží, ale přizpůsobí se i mírně kyselé půdě. Nemá ráda přemíru vody u kořenů. Exponovaným, větrným polohám je lepší se vyhnout, protože zimní vítr může velké listy potrhat a popálit. Mrazuvzdornost je vysoká, udává se do minus třiceti stupňů, tedy zóna 5, což je mezi stálezelenými listnáči nadprůměr.
Roste rychle a nápadně vzpřímeně. Bez řezu dosahuje výšky kolem dvou až tří metrů a šířky tří až čtyř metrů, takže si žádá dost místa. Řez snáší dobře, ale načasování je zásadní: provádí se ihned po odkvětu. Tehdy se sice odstraní budoucí plody, nikoli však květní pupeny pro příští rok, které se zakládají v průběhu léta. Jarní řez by naopak kvetení zcela zrušil. Prořezávat lze i později, po zčernání plodů, tehdy už ale hrozí, že se nasazení květů pro nadcházející jaro omezí — pokud podzim není dostatečně teplý a dlouhý, rostlina novou násadu nestihne.
V zahradě slouží jako solitéra, do vyšších volně rostoucích skupin a jako stálezelená, byť nestříhaná clona. Díky velkým plstnatým listům dobře zachycuje prach z okolních komunikací, proto se často vysazuje v městské a parkové zeleni, kde vydrží i při minimální údržbě. Kombinuje se s tisy, cesmínami a nižšími stálezelenými keři; v podrostu se pod ní uplatní kapradiny a bohyšky.
Kalina vrásčitolistá pochází ze střední a západní Číny; do Evropy ji přivezl sběratel Ernest Wilson a roku 1900 ji představila anglická školka Veitch. V Čechách se objevila nedlouho poté, roku 1910 v Průhonicích. Odrůda 'Holland' ale nepatří k čistému druhu: vznikla jako samovolný kříženec ze semenáčů kaliny tušalaj, jejichž mateřská rostlina byla opylena pylem kaliny vrásčitolisté rostoucí v okolí. Kříženec byl pojmenován Viburnum × rhytidophylloides a z několika popsaných odrůd patří 'Holland' z roku 1925 k nejrozšířenějším. Druhové jméno rhytidophyllum znamená vrásčitolistý a odkazuje ke svraštělé ploše listu, kterou má základní druh nápadnější než tento kříženec.