Kyprej vrbice (Lythrum salicaria) je statná vlhkomilná trvalka z čeledi kyprejovitých, domácí v celé Evropě včetně České republiky, kde přirozeně roste na březích řek a rybníků, ve vlhkých loukách a příkopech. V zahradách představuje spolehlivý domácí protějšek exotických břehových trvalek — s výhodou plné otužilosti a významu pro místní hmyz.
Rostlina tvoří hustý trs vzpřímených, čtyřhranných, málo větvených lodyh. Listy jsou kopinaté, přisedlé, vstřícné až přeslenité, tvarem nápadně připomínající listy vrby — odtud druhové i české jméno. Hlavní ozdobou jsou dlouhé, husté klasovité vrcholy složené ze stovek drobných, purpurově růžových květů s šesti zvlněnými korunními lístky. Klasy dosahují délky až třiceti centimetrů, rozkvétají zdola nahoru a trs jich během sezony vytváří desítky. Květy jsou mimořádně bohaté na nektar; kyprej patří k nejvyhledávanějším pastevním rostlinám čmeláků, včel, pestřenek a denních motýlů, babočky a otakárci na něm bývají v létě stálými hosty. Lodyhy vyrůstají z jediného dřevnatějícího krčku a dospělý trs jich nese deset i více; listy měří čtyři až deset centimetrů. Z odkvetlých klasů dozrávají drobné tobolky s velmi početnými semeny, což vysvětluje ochotný samovýsev na obnažených vlhkých místech.
Kvetení začíná v červnu a při dobré vláze pokračuje bez přestávky do září; sestřih odkvetlých klasů je prodlouží a zároveň omezí samovýsev. Na podzim se listy barví do červených a oranžových tónů, poté nadzemní část zatahuje a rostlina přezimuje odolným kořenovým systémem. Mrazuvzdornost je plná, bez jakékoli ochrany.
Stanoviště vyžaduje vlhké, slunné až mírně polostinné. Přirozeným domovem je břehová zóna — snáší trvale mokrou půdu i mělkou vodu do zhruba deseti centimetrů — ale spokojí se i s běžným záhonem, pokud půda nevysychá; v živné, humózní půdě s dostatkem vláhy roste nejbujněji. Krátkodobé letní přeschnutí přežije, dlouhé sucho zkracuje kvetení. Na vlhkých stanovištích se ochotně vysemeňuje, s čímž je v malých jezírkách dobré počítat; nechtěné semenáče se snadno odstraňují a sestřih před dozráním semen výsev prakticky vyloučí. Trs samotný se rozrůstá pomalu a kompaktně. Reakce půdy může být kyselá i vápenitá, podstatná je jen vláha; kyprej snáší i půdy s vyšším obsahem živin a v kořenových čistírnách odpadních vod se využívá jako jedna z osvědčených mokřadních rostlin.
Vzrůstem jde o vyšší trvalku: podle stanoviště dosahuje 80 až 120 centimetrů, na bohatých vlhkých půdách i více, při šířce trsu kolem půl metru. Opora není potřeba, lodyhy jsou pevné a drží tvar i po dešti. Trs je dlouhověký, na vhodném stanovišti vydrží desítky let a dělení potřebuje teprve tehdy, když jeho střed prořídne. Chorobami ani škůdci v našich podmínkách prakticky netrpí.
V zahradě je kyprej klasikou břehových výsadeb: lemuje zahradní jezírka, koupací biotopy, potůčky a dešťové záhony, kde svislé květní klasy kontrastují s horizontální hladinou. Skvěle funguje ve společnosti kosatce sibiřského, tužebníku, krvavce, ostřic a vysokých trav; v přírodě blízkých vlhkých loukách vytváří letní barevné těžiště. Uplatní se ale i v běžném trvalkovém záhonu s dostatkem vláhy, kde dodá výsadbě výšku a dlouhý květ. Pro menší jezírka lze sáhnout po kompaktních zahradních odrůdách, základní druh je nejvhodnější tam, kde je prostor a kde je vítán i jeho přínos pro opylovače. Květní klasy se hodí i k řezu do váz, kde vydrží zhruba týden, a suché zimní lodyhy poskytují úkryt přezimujícímu hmyzu, proto se sestřih často odkládá až na předjaří.
Druhové jméno salicaria je odvozeno od latinského salix, vrba, podle tvaru listů; česky se rostlině lidově říkalo i vrbice nebo vrbina. Kyprej má zvláštní místo v dějinách botaniky: jeho květy se vyskytují ve třech formách lišících se délkou čnělek a tyčinek a právě na kypreji tento jev, trojtvarou heterostylii, podrobně popsal Charles Darwin v 60. letech 19. století jako důmyslnou pojistku cizosprášení. V Severní Americe, kam byl zavlečen v 19. století, se kyprej stal obávaným invazním druhem mokřadů; v Evropě, kde má přirozené nepřátele, zůstává běžnou a neproblematickou součástí květeny.