Mišpule německá (Mespilus germanica) je starobylá ovocná dřevina z čeledi růžovitých, příbuzná hrušni a kdouloni. Roste jako velký keř nebo malebný nízký strom, obvykle tři až pět metrů vysoký, s širokou, často křivolakou korunou. Přirůstá pomalu, dožívá se desítek let a starší jedinci mívají pokroucené, nepravidelné větvení; plané typy nesou trny, pěstované odrůdy jsou beztrnné. Listy jsou podlouhle vejčité, osm až patnáct centimetrů dlouhé, tuhé, s nápadným reliéfním žilkováním a plstnatým rubem, na podzim se barví do žlutohnědých, bronzových a rezavých tónů. Kvete v květnu až červnu jednotlivými bílými květy o průměru tří až pěti centimetrů, které se otevírají na koncích letorostů až po olistění; květy jsou pohledné a vyhledávané včelami.
Plody jsou zvláštní hnědavé malvice velikosti meruňky, tři až pět centimetrů široké, s nápadně rozevřeným vytrvalým kalichem na temeni. Sklízejí se pozdě na podzim, tvrdé a trpké; konzumní zralosti dosahují až takzvaným hniličením – plody se nechají přemrznout na stromě nebo se po sklizni uloží a během týdnů dužnina změkne, zhnědne a získá nasládlou, kořenitou chuť s vůní připomínající povidla a pečené jablko. Na holých větvích drží plody i dlouho po opadu listí, takže strom zůstává nápadný celý podzim.
Mišpule je samosprašná, k úrodě tedy stačí jediný strom. Kvete pozdě, takže květy nebývají poškozeny mrazíky, a plodí pravidelně. Sklizeň probíhá od konce října do listopadu, nejlépe po prvních mrazech, které hniličení urychlí.
Stanoviště preferuje slunné a teplejší, snese i polostín; půdu žádá hlubší, humóznější a propustnou, bez zamokření. Mrazuvzdornost je vysoká – vyzrálé dřevo snáší mrazy hluboko pod −20 °C, takže se mišpule pěstuje i v podhorských polohách. Po ujmutí je velmi nenáročná, netrpí vážnějšími chorobami a obejde se prakticky bez řezu, odstraňuje se jen suché a křížící se dřevo. Prodávané stromky jsou zpravidla štěpované na semenáči mišpule, hlohu nebo kdouloni; podnož ovlivňuje hlavně vzrůst a nároky na půdu, kdouloň dává slaběji rostoucí stromky pro menší zahrady.
Použití plodů je tradiční: hniličky se jedí čerstvé vyloupnuté ze slupky, především se ale zpracovávají na marmelády, povidla, želé s vyšším obsahem pektinu, mošty, víno a pálenku. Uskladněné plody hniličejí postupně, takže se spotřeba rozloží do prosince. V zahradě se mišpule uplatní jako solitéra v trávníku nebo na okraji volné skupiny dřevin, kde má široká koruna dost prostoru.
Souhrnně je mišpule nenáročná dřevina pro pěstitele, kteří chtějí prodloužit ovocnou sezonu do zámrazu a zároveň získat malebnou solitéru s velkým květem, zvláštními plody a historií sahající do antiky.
Mišpule pochází z Kavkazu, severního Íránu a Malé Asie; pěstovali ji už staří Řekové a Římané, kteří ji rozšířili po Evropě. Ve středověku patřila k základnímu ovoci klášterních a hradních zahrad – figuruje i v seznamu rostlin doporučených nařízením Karla Velikého. Druhové jméno germanica („německá") je botanický omyl: Linné ji popsal podle rostlin zdomácnělých v Německu, ačkoli tam původní není. S nástupem skladovatelných jablek a hrušek z pěstování téměř vymizela a dnes se vrací jako sběratelská a permakulturní dřevina. Nejčastěji se pěstuje velkoplodá odrůda 'Holandská'.