Orlíček obecný (Aquilegia vulgaris) je vytrvalá bylina z čeledi pryskyřníkovitých, domácí ve větší části Evropy včetně Česka, kde roste na vápnitých loukách, pasekách, v křovinách a světlých lesích. V zahradách patří k nejdéle pěstovaným trvalkám vůbec a v mnoha starých venkovských zahradách se drží po generace bez zásahu, protože se udržuje samovýsevem.
Rostlina tvoří přízemní růžici dvakrát trojčetných listů na dlouhých řapících; lístky jsou zaokrouhlené, laločnaté, modrozelené, na rubu často mírně ojíněné. Samotné olistění je dekorativní i mimo dobu květu a v záhonu působí jako jemná textura. Z růžice vyrůstají přímé, řídce chlupaté a nahoře větvené lodyhy s několika převislými květy. Květ je stavebně nezvyklý: pět okvětních lístků přechází v nálevkovité korunní lístky zakončené ostruhou, která je u tohoto druhu krátká a nápadně hákovitě zahnutá — právě tím se orlíček obecný odlišuje od amerických druhů s dlouhými rovnými ostruhami. Základní barva je modrofialová, běžně se ale objevují i růžové, vínové a bílé rostliny. Po odkvětu dozrávají vzpřímené měchýřky s drobnými černými lesklými semeny.
Kvete od května do června, v chladnějších polohách až do července; jedna rostlina drží květ tři až čtyři týdny. Po odkvětu olistění často napadne padlí a růžice zežloutne — seříznutí nadzemní části těsně po odkvětu je běžnou reakcí a rostlina obrazí novým, čistým listem, který vydrží do podzimu. Orlíček je krátkověká trvalka: jednotlivá rostlina vydrží obvykle tři až pět let. Porost se ale sám obnovuje ze semen, takže při ponechání části semeníků zůstává v zahradě trvale. Semenáče přitom snadno kříží mezi sebou i s jinými druhy rodu, a barvy se proto v každé generaci posouvají.
Stanoviště snáší slunné i polostinné, v teplých oblastech je polostín vhodnější kvůli vláze. Půda má být humózní, propustná, rovnoměrně vlhká, s reakcí mírně kyselou až neutrální; v přírodě roste na vápnitém podkladu, takže zásaditá půda mu nevadí. Nesnáší dlouhodobé zamokření ani vysychavý mělký substrát. Rostlina má kůlový kořen, proto se špatně přesazuje a dělení trsu se u ní nepoužívá — množí se výhradně semenem, které klíčí lépe po promrznutí.
Konečná velikost je střední: růžice listů dosahuje dvaceti až třiceti centimetrů, kvetoucí lodyhy padesáti až osmdesáti centimetrů. Do šířky rostlina zabere zhruba třicet až čtyřicet centimetrů. Mrazuvzdornost je plná, zimní kryt není potřeba.
V zahradě se orlíček používá do přirozeně pojatých záhonů, k okrajům dřevin, do pásů podél plotů, do venkovských a bylinkových zahrad a do polostinných partií, kde vyplní období mezi jarními cibulovinami a hlavní letní vlnou trvalek. Dobře se kombinuje s kakosty, kokoříky, čechravami, hostami, srdcovkou a kapradinami; společně s nimi vytváří typické měkké jarní schéma. Vysoké lodyhy prorůstají mezi nižšími sousedy a nevyžadují oporu. Květy jsou důležitým zdrojem nektaru pro čmeláky, kteří jako jedni z mála dosáhnou na dno ostruhy. Všechny části rostliny obsahují látky s dráždivými účinky a nejsou určeny ke konzumaci.
Rodové jméno Aquilegia je odvozeno z latinského aquila, tedy orel — podle výkladů buď podle zahnutých ostruh připomínajících dravčí spáry, nebo podle „okřídleného" tvaru celého květu. Český název orlíček je doslovným překladem téže představy. Druhové jméno vulgaris znamená obecný, tedy běžný. Jméno má prokazatelnou středověkou historii: ve dvanáctém století rostlinu jako agleya popisuje Hildegarda z Bingenu, z čehož vzniklo německé Akelei, a ve třináctém století používá tvar aquilegia Albert Veliký. Souběžně se udrželo označení columbina, od latinského columba, holubice — květ býval čten jako pětice holubů a v gotické malbě sloužil jako symbol Ducha svatého. Dnešní podobu jména ustálil Linné v roce 1753.