Smrk sivý 'Echiniformis' (Picea glauca 'Echiniformis') je mimořádně zakrslý jehličnan polštářovitého vzrůstu. Ve skupině zakrslých smrků patří k nejmenším a nejpomaleji rostoucím odrůdám vůbec a řadí se mezi sběratelské rostliny pro skalky a nádoby.
Habitus je nízký, plochý až polokulovitý, s věkem nepravidelně hrbolatý. Větvení je extrémně husté a krátké, jednotlivé větévky vyrůstají v minimálních odstupech a vzájemně se překrývají, takže povrch polštáře působí zcela uzavřeně. Kmínek se nevytváří, rostlina se větví od země.
Jehlice jsou krátké, tuhé, čtyřhranné, modrozelené až sivě zelené, hustě nahloučené na koncích větévek; právě jejich uspořádání dalo odrůdě jméno, protože latinské echiniformis znamená ježkovitý. Po rozemnutí voní pryskyřičně, což je znak celého druhu.
Sezonní průběh je klidný. Nové letorosty se objevují v dubnu a květnu a několik týdnů tvoří na povrchu polštáře světlejší vrstvu, která postupně ztmavne; zbytek roku se vzhled nemění. Šišky se u této odrůdy prakticky netvoří.
Vzrůst je nejpomalejší z běžně nabízených zakrslých smrků. Roční přírůstek se počítá v jednotkách centimetrů, obvykle kolem dvou až tří, takže dospělá rostlina po mnoha letech dosahuje zhruba třiceti až padesáti centimetrů výšky a o něco větší šířky. Z toho plyne způsob použití: rostlina se hodí do miniaturních kompozic, kde jiné jehličnany brzy přerostou měřítko.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné. Na plném slunci je růst hustší a barva sytější, v hlubokém stínu polštář řídne a spodní větve prosychají. Nevhodná jsou horká a suchá místa s odrazem tepla od zdí a dlažby, kde hrozí napadení sviluškou smrkovou; ta se projeví žloutnutím a opadem jehlic uvnitř polštáře a u tak drobné rostliny může být poškození trvalé.
Půda má být běžná zahradní, propustná a spíše vlhčí. Rostlina nesnáší dlouhodobé přeschnutí kořenového balu ani zamokření. Mulč ze štěrku udrží vlhkost, omezí prohřívání kořenové vrstvy a zároveň zabrání tomu, aby spodní větévky ležely v mokré zemině.
Mrazuvzdornost je vysoká a rostlina přezimuje ve volné půdě bez ochrany. V nádobě a v korytě je rozhodující ochrana kořenového balu, protože promrznutí substrátu v malém objemu poškodí rostlinu dřív než mráz na jehličí.
Řez se nevyžaduje, tvar drží sám. Odstraňují se jen výhony, které se svým vzrůstem vymykají obrysu polštáře a hrozí návratem k bujnějšímu růstu původního druhu; takový výhon se vystřihne u báze co nejdříve, protože během několika sezon změní siluetu celé rostliny.
Množení se dělá výhradně vegetativně, řízkováním nebo roubováním; ze semene se zakrslý růst nepřenáší.
V zahradě se odrůda používá do skalek a suťovišť, do koryt a mís, do miniaturních a japonsky laděných kompozic, do střešních zahrad a do sbírkových výsadeb zakrslých jehličnanů. Kombinuje se s drobnými skalničkami, netřesky, rozchodníky a nízkými travami, které nepřerostou její rozměr.
Ve výsadbě je rozhodující odstup od sousedů. Polštář se rozrůstá pomalu, ale trvale, a jakmile se k němu dostanou vzrůstné trvalky nebo pokryvné dřeviny, spodní patro větévek ztratí světlo a prořídne; tuto ztrátu už rostlina nedožene. Ponechaný volný kruh o průměru zhruba padesáti centimetrů proto vydrží na řadu let.
Přihnojení stačí jednorázové na jaře, hnojivem určeným pro jehličnany, a i to jen v malé dávce. Přebytek dusíku vede u zakrslých jehličnanů k delším letorostům, které naruší hustotu polštáře a mohou nastartovat návrat k bujnějšímu růstu základního druhu.
Původní druh roste v severní části Severní Ameriky od Aljašky po Newfoundland, kde tvoří rozsáhlé lesy a dosahuje výšky několika desítek metrů. Zahradnicky významný je tím, že mimořádně často produkuje zakrslé a tvarově odchylné semenáče a pupenové mutace; z něj proto pochází řada nejrozšířenějších zakrslých jehličnanů, počínaje kuželovitým kultivarem 'Conica'. Odrůda 'Echiniformis' patří k nejstarším z nich a je v evropských sbírkách doložena od devatenáctého století; její jméno popisuje ježkovitý, hustě nahloučený vzhled větévek.