Tis prostřední 'Hillii' (Taxus media 'Hillii') je stálezelený jehličnatý keř a jeden z nejpoužívanějších sloupovitých tisů pro stříhané ploty. Sám druh Taxus media není přírodní taxon, ale kříženec tisu červeného (Taxus baccata) a tisu japonského (Taxus cuspidata). Kříženec spojil hustotu a tvarovatelnost evropského rodiče s otužilostí japonského, a právě to z něj udělalo základ plotového sortimentu v Severní Americe i v Evropě.
Odrůda 'Hillii' roste v mládí úzce vzpřímeně, později se rozšiřuje a zaobluje, takže starší rostlina má spíš široce sloupovitý až vejčitý obrys. Větvení je husté a pravidelné od země, což je pro plot podstatné, protože stěna neprosvítá u paty. Jehlice jsou ploché, dva až tři centimetry dlouhé, na líci tmavě zelené a lesklé, na rubu světlejší, uspořádané do dvou řad podél výhonu. Barva se v zimě prakticky nemění. 'Hillii' je samčí klon: kvete nenápadnými samčími šišticemi a červené dužnaté míšky netvoří. Pro zahradu je to zásadní údaj, protože všechny části tisu — jehlice, dřevo, kůra i semeno — jsou silně jedovaté a jedinou výjimkou je právě dužnatý červený míšek obalující jedovaté semeno. U samčího klonu tedy odpadá riziko, že děti nebo domácí zvířata sáhnou po nápadných červených plodech.
Sezonní průběh je klidný. Nový přírůstek raší v dubnu a květnu ve světle zeleném odstínu a během několika týdnů ztmavne; po každém stříhání následuje další, slabší vlna obrostu. Zbytek roku plot barvu nemění a v zimě funguje jako plná neprůhledná stěna, na které se drží sníh.
Nároky na stanoviště jsou mimořádně široké: od plného slunce po hluboký stín, kde většina ostatních stálezelených dřevin řídne. Právě snášenlivost stínu je hlavní důvod, proč se tisové ploty sázejí pod stromy a k severním stěnám budov. Půda má být propustná, humózní, spíš zásaditá až neutrální; vápnité půdy vyhovují, trvalé zamokření naopak ne — mokrý, ulehlý jíl bývá nejčastější příčinou úhynu mladých rostlin. Mrazuvzdornost je vysoká a v podmínkách Česka spolehlivá. Městské prostředí a stín stavby snáší tis bez potíží.
Roční přírůstek se pohybuje kolem dvaceti až třiceti centimetrů, což je na tis rychlé tempo a znamená, že plot dosáhne cílové výšky během několika let. Bez řezu dorůstá 'Hillii' dvou až tří a půl metru výšky při šířce padesát centimetrů až jeden metr. Řez snáší velmi dobře, a to i do starého bezjehličnatého dřeva, kde na rozdíl od většiny jehličnanů spolehlivě obráží. Z tisu se proto tvarují nejen ploty, ale i koule, kužely a figury. Stříhá se jednou až dvakrát ročně, nejlépe koncem jara nebo začátkem léta. Zanedbaný, přerostlý plot zvládá i radikální sesazení na kostru větví, po němž se během dvou až tří sezon znovu zapojí — mezi jehličnatými dřevinami je to výjimečná vlastnost.
Pro živý plot se sází ve sponu zhruba dvacet tři až třicet centimetrů, tedy tři až čtyři rostliny na běžný metr; hustší spon zapojí stěnu dřív. Díky tomu, že se odrůda s věkem rozšiřuje, hodí se i na širší blokové ploty a mohutnější stříhané stěny. Kromě plotů se uplatní jako solitéra, tvarovaný prvek u vstupu, pozadí trvalkového záhonu nebo zelená kulisa oddělující části zahrady. Kvůli jedovatosti se ovšem nedoporučuje k výběhům pro koně a dobytek, u nichž jsou otravy tisem dobře popsané.
Kříženec Taxus × media vznikl kolem roku 1900 na panství Hunnewell v americkém Wellesley ve státě Massachusetts, kde jej vypěstoval zahradník T. D. Hatfield ze semen tisu červeného; formálně jej v roce 1906 popsal Alfred Rehder. Prakticky ve stejné době vznikl týž kříženec i ve školce Henryho Hickse na Long Islandu. Cílem bylo spojit tvarovatelnost evropského tisu s mrazuvzdorností japonského, protože samotný Taxus baccata v ostrých kontinentálních zimách severovýchodu USA namrzal. Odrůdu 'Hillii' vybrala americká školkařská firma Hill a odlišila se tím, že jde o spolehlivě samčí klon bez červených míšků. Právě tato vlastnost jí dodnes zajišťuje místo ve veřejné zeleni.