Třezalka malolistá 'Grandiflorum' (Hypericum polyphyllum) je drobná polokeřovitá trvalka z čeledi třezalkovitých, pěstovaná jako skalnička. Druh pochází z Malé Asie a v katalozích se vede také pod jménem Hypericum olympicum, se kterým jej část botaniků ztotožňuje; oba okruhy rostlin jsou si vzhledem i nároky velmi blízké. Kultivar 'Grandiflorum' byl vybrán pro výrazně větší květy, než mívá planý druh, při zachování nízkého, hustého vzrůstu.
Rostlina tvoří kompaktní, postupně se rozrůstající polštář z tenkých, na bázi dřevnatějících lodyh, hustě obalených drobnými, úzce eliptickými lístky šedozelené až modrozelené barvy. Právě jemné, sivé olistění dělá z trsu úhledný prvek i mimo dobu květu. Květy vyrůstají na koncích lodyh jednotlivě nebo v chudých vrcholících; jsou zlatožluté, pěticípé, u tohoto kultivaru čtyři až pět centimetrů široké, s bohatým svazkem dlouhých tyčinek uprostřed, který jim dodává typický, jakoby paprsčitý vzhled. Poupata bývají zvenčí lehce načervenalá. Kvetení začíná zpravidla v červnu, hlavní vlna trvá do července a jednotlivé květy se objevují ještě v srpnu. Jednotlivý květ vydrží otevřený jen dva až tři dny, rostlina jich však otevírá postupně, takže hlavní vlna zabere několik týdnů. Po odkvětu dozrávají suché tobolky, které se dají na trsu ponechat — přes zimu tvoří nad polštářem drobnou strukturu.
Sezónní průběh je jednoduchý: rostlina raší pozdě na jaře, rychle doplní polštář, v časném létě vykvete a po odkvětu zůstává až do podzimu úhledným sivým bochánkem. V mírných zimách si část olistění podržuje, v tuhých zatahuje více; na jaře spolehlivě obrůstá od báze.
Stanoviště vyžaduje plné slunce. Půda musí být především propustná — lehčí, písčitá až kamenitá, klidně chudší a spíše sušší, s neutrální až zásaditou reakcí. Zimní vlhko je jediným vážným rizikem pěstování; na zamokřených místech rostlina vypadává, zatímco letní přísušky snáší bez úhony. Mrazuvzdornost je pro naše podmínky plně dostatečná, na výslunné skalce přezimuje bez ochrany, jen v holomrazech ocení lehký kryt chvojím. Vápenité a štěrkové půdy jí vyloženě svědčí, v kyselém humózním substrátu roste chaběji. Chorobami trpí zřídka; ve vlhkých letech se ojediněle objeví rez na spodní straně listů a v přemokřené půdě hniloba kořenového krčku.
Vzrůstem zůstává třezalka malolistá 'Grandiflorum' trvale nízká: v květu dosahuje 15 až 25 cm výšky a trs se do šířky rozroste na 25 až 35 cm. Neroztahuje se výběžky, drží se v kompaktním polštáři a sousední rostliny neutlačuje, což ji odlišuje od vzrůstnějších keřovitých třezalek. Po odkvětu se trsy lehce sestřihávají, čímž zůstávají husté a založí se květní dřevo pro další rok; starší, rozpadavé trsy lze zjara zmladit hlubším seříznutím nebo rozdělit.
V zahradě patří tato třezalka na skalku, do štěrkového záhonu, na suchou zídku, do spár mezi kameny nebo na okraj výsadby ve vyvýšeném záhonu. Dobře působí ve větších skupinách jako nízký žlutě kvetoucí koberec a snese i pěstování v korytech a mísách s dobrým odtokem vody. Barevně se doplňuje s modře kvetoucími zvonky, šalvějemi a levandulí, pěkný kontrast tvoří i s bordó listy dlužich. Květy ochotně navštěvují včely a čmeláci, kterým otevřená stavba květu s množstvím tyčinek vyhovuje. Ve výsadbě se počítá se sponem kolem třiceti centimetrů, tedy zhruba devíti rostlinami na metr čtvereční. Množí se nejsnáze bylinnými řízky z nekvetoucích výhonů odebíranými v létě, které zakořeňují rychle a spolehlivě. Díky nenáročnosti a dlouhověkosti na suchých stanovištích se hodí i do veřejných extenzivních výsadeb, kde se zálivkou nelze počítat.
Druh Hypericum polyphyllum popsali botanici z jihozápadu Malé Asie, kde roste na slunných vápencových stráních a sutích dnešního Turecka. Sortiment je botanicky spletitý: rostliny pěstované pod tímto jménem bývají řazeny i k blízkému druhu Hypericum olympicum, pojmenovanému podle maloasijského pohoří Olympos, a školky obě jména dodnes používají vedle sebe. Kultivar 'Grandiflorum', latinsky „velkokvětý", se v evropských skalničkářských školkách drží už od první poloviny 20. století právě pro květy, které velikostí zastíní ostatní nízké třezalky. Rodové jméno Hypericum nesly už léčivé třezalky ve starém Řecku; okrasné skalničkové druhy se z léčivého stínu vymanily velikostí a barvou květu.