Zerav západní 'Brabant' (Thuja occidentalis 'Brabant') je stálezelený jehličnan z čeledi cypřišovitých a v evropských školkách nejběžnější kultivar zeravu určený pro rychle rostoucí živé ploty. Základní druh pochází z jihovýchodní Kanady a severovýchodu Spojených států, kde roste na vápnitých skalnatých svazích i na okrajích rašelinišť; z toho plyne jeho snášenlivost k vápnu i k trvale vlhké půdě. Kultivar 'Brabant' vyselektoval nizozemský školkař G. J. F. Rombouts ve Steenselu a v sortimentu je doložen před rokem 1984.
Habitus je úzce kuželovitý, hustě větvený od paty, u starších jedinců často se dvěma i více vrcholy. Postranní větve stoupají šikmo vzhůru a nesou ploché, vějířovitě uspořádané větévky. Listy jsou šupinovité, přitisklé, dva až čtyři milimetry dlouhé, matně světle až středně zelené, po rozemnutí silně aromatické. Šišky dorůstají zhruba jednoho centimetru, jsou podlouhle vejčité, zprvu zelené a po dozrání světle hnědé; okrasně se neuplatňují. Drobná hnědočervená samčí květenství se objevují v předjaří a na krátkou dobu celý povrch stěny ztmaví.
Sezonní průběh nemá výrazný vrchol. Hlavní vlna růstu spadá do května a června, druhá a slabší do srpna. S nástupem chladu přechází olistění do tmavšího, nahnědle bronzového odstínu; jde o běžnou reakci zeravu západního na nízké teploty, která s jarním rašením mizí. Uvnitř koruny každoročně odumírá a hnědne část nejstarších větévek, jež se pak z plotu uvolňují — u zdravé rostliny jde o přirozenou obnovu, nikoli o poškození.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně přistíněné. V hlubokém stínu stěna zespodu řídne a spodní větve odumírají, protože zerav ze zastíněného dřeva neobráží. Půda má být hlubší, humózní, čerstvě vlhká až vlhká, s reakcí od neutrální po zásaditou; těžší jílovité půdy vyhovují lépe než lehké propálené písky. Sucho je hlavní příčinou rezavění plotů z tújí a projeví se s několikaměsíčním zpožděním, kdy už se stav napravuje jen pomalu. Posypová sůl v bezprostřední blízkosti řady působí odumírání celých větví.
Zdravotní potíže souvisejí většinou s hustotou výsadby a s vodním režimem. V přehoustlé řadě se vnitřek stěny hůř provětrává, drží se v něm vlhkost a snáze se uchytí houbové odumírání větévek. Na oslabených rostlinách se objevuje klíněnka zeravová, jejíž housenky vyžírají chodbičky v koncích větévek a působí jejich žloutnutí a hnědnutí. Vitální, dobře zásobený plot obě potíže zvládá bez zásahu.
Roční přírůstek činí po zakořenění třicet až padesát centimetrů, v prvních dvou sezonách po výsadbě podstatně méně. Bez zásahu dorůstá 'Brabant' čtyř až pěti metrů výšky a jednoho a půl až tří metrů šířky. Stříháním se stěna udržuje na libovolné výšce zhruba mezi jedním a třemi metry a na šířce šedesáti až osmdesáti centimetrů. Řez snáší kultivar dobře, ale jen v olistěné vrstvě: z holého starého dřeva zerav západní obráží zcela výjimečně, takže hluboký zásah zanechává trvalou mezeru.
V zahradě se 'Brabant' používá především na souvislé plotové stěny a optické clony podél hranic pozemků, dále jako větrolam, kulisa za nižší výsadbou a materiál pro hřbitovní zeleň. Spon padesát centimetrů, tedy dvě rostliny na běžný metr, vede k zápoji během dvou až tří sezon; při sponu čtyřiceti centimetrů je stěna neprůhledná dřív, ale konkurence v řadě je vyšší. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 3, tedy zhruba minus třiceti čtyřem stupňům Celsia. Všechny části obsahují thujon a jsou jedovaté, což je namístě zvážit u výsadeb v dosahu pastvin.
Zerav západní je patrně vůbec první severoamerickou dřevinou, která se dostala do Evropy. Odvar z jeho větévek pomohl v zimě 1535 posádce Jacquesa Cartiera proti kurdějím a mladá rostlina, kterou výprava přivezla, rostla dlouhá léta v královské zahradě ve Fontainebleau. Latinské jméno arbor vitae, strom života, se ujalo roku 1558. Kultivar 'Brabant' je proti tomu velmi mladý: vznikl u školkaře G. J. F. Rombouta ve Steenselu, tedy v nizozemské provincii Severní Brabantsko, k níž jméno kultivaru odkazuje. Rozšířil se v osmdesátých letech spolu s poptávkou po levném a rychlém živém plotu a dodnes tvoří velkou část evropské produkce zeravů.