Bříza bělokorá 'Purpurea' (Betula pendula 'Purpurea') je purpurolistá odrůda naší domácí břízy, dřeviny rozšířené po celé Evropě a severní Asii. Základní druh je pionýrská dřevina pasek, písčin a rašelinných okrajů, rychle rostoucí, krátkověká a náročná na světlo. Odrůda 'Purpurea' se od něj liší barvou listu i tempem růstu: roste podstatně pomaleji a zůstává výrazně menší, takže se hodí i do malých zahrad, kde by běžná bříza brzy přerostla měřítko pozemku.
Habitus je štíhlý a vzpřímený, s jasným průběžným terminálem a úzce jehlanovitou až vejčitou korunou. Větve jsou tenké, na koncích mírně převislé, koruna zůstává vzdušná a průsvitná a nevrhá hustý stín. Kmen je hladký, u mladých stromů zprvu tmavší a teprve po několika letech se vybarvuje do typické křídově bílé s tmavými prasklinami u báze; místy se na borce objevují načervenalé tóny.
Listy jsou kosočtverečné až trojúhelníkovité, na okraji dvakrát pilovité, tři až šest centimetrů dlouhé, na dlouhých tenkých řapících. Na jaře raší sytě purpurově až černočerveně, v létě tmavnou do hnědofialové se zelenavým nádechem a na podzim přecházejí do bronzové a měděné. V plném slunci je purpurový tón nejsytější, v polostínu listy dříve zezelenají. Opad přichází zpravidla v říjnu a je poměrně rychlý. Listová plocha je celkově menší než u zeleného druhu, což souvisí s pomalejším růstem.
Kvete současně s rašením, obvykle v dubnu. Samčí jehnědy jsou převislé, žlutohnědé, čtyři až šest centimetrů dlouhé a na dosud holých větvích nápadné; samičí jehnědy jsou drobné, vzpřímené a zelené. Plodem jsou drobné okřídlené nažky uložené v plodných jehnědách, které se na podzim rozpadají. Semen bývá mnoho a bříza se v okolí snadno vysemeňuje, což je v udržovaném záhonu potřeba vzít v úvahu.
Sezónní průběh je výrazný. Nejsytější barvu má strom od dubna do června, v červenci a srpnu listy zmatní a získají bronzový nádech, na podzim se rozzáří do měděných tónů. Po opadu zůstává bílý kmen a jemná kresba tenkých větví, která patří k hodnotám zimní zahrady. Barevná hodnota stromu se tedy proměňuje v každé části roku a nekončí opadem listů.
Stanovištěm je plné slunce; v polostínu strom roste, ale barva listu je slabší a koruna řídne. Půdě vyhovuje písčitá až hlinitopísčitá, propustná, rovnoměrně vlhká, kyselá až neutrální; vápnité a těžké jílovité půdy jsou méně vhodné. Bříza má mělký a hustý kořenový systém, takže silně vysušuje okolí a nesnáší zhutnění ani dlouhodobé sucho, zejména v prvních letech po výsadbě. Mrazuvzdornost je plná, druh roste až za polární kruh.
Vzrůst je pomalý. V deseti letech dosahuje strom zhruba čtyř až pěti metrů výšky při šířce jednoho až tří metrů; konečná velikost se v zahradách pohybuje kolem pěti až osmi metrů, v parcích s dostatkem prostoru i k deseti metrům, při šířce tří až čtyř metrů. Proti botanickému druhu, který se zvedá ke dvaceti pěti metrům, jde o zásadně jiné měřítko.
V zahradě se odrůda pěstuje především jako solitéra postavená na volné ploše nebo v trávníku, kde je vidět kmen i celá koruna. Uplatní se v malých zahradách, v předzahrádkách i v moderních výsadbách s travami a nízkými trvalkami. Barevně vynikne proti světlému pozadí, proti zelenému trávníku nebo v sousedství stříbrolistých dřevin. Pod korunou obstojí v konkurenci mělkých kořenů jen suchomilné podrostové trvalky a cibuloviny.
Purpurolistá bříza byla nalezena ve Francii v roce 1872 a od té doby se rozšiřuje vegetativním množením jako klon; nejde tedy o výsledek cíleného křížení, ale o náhodnou barevnou odchylku, kterou školkař podchytil a rozmnožil. Latinské pendula znamená převislá a míří na tenké, na koncích svěšené větévky, přívlastek 'Purpurea' pak prostě označuje barvu listu. Z téhož okruhu později vznikly další tmavolisté odrůdy, například 'Purple Rain' nebo 'Dark Prince', které mají sytější a stálejší zbarvení. České jméno bělokorá odkazuje na bílou borku, jejíž barvu způsobuje betulin ukládaný ve svrchních vrstvách kůry.