Cesmína modrá 'Heckenblau' (Ilex meserveae 'Heckenblau') je stálezelený keř vyšlechtěný cíleně pro stříhané živé ploty. Patří do skupiny takzvaných modrých cesmín, tedy kříženců, kteří spojují vzhled cesmíny ostrolisté s mrazuvzdorností cesmíny vrásčité. Odrůda je na trhu od roku 2015, uvádí ji německá firma B&L z Westerstede a v rámci celé řady 'Hecken' jde o nejrychleji rostoucí člen.
Růst je hustý, přísně vzpřímený a od báze dobře zavětvený, což je pro plotovou dřevinu podstatné. Listy jsou kožovité, lesklé, vejčité až eliptické, na okraji jen jemně a nepravidelně ostnité, takže práce s plotem je podstatně snesitelnější než u klasické cesmíny ostrolisté. Barevný průběh je hlavní předností odrůdy: na jaře raší olistění do modravě červenofialového tónu, během léta přechází do teplé tmavé zeleně s modravým leskem a v zimě získává fialovozelený nádech. Výhony jsou tmavé, do fialova zbarvené. Květy jsou drobné, bělavé, nenápadné a otevírají se v květnu a červnu.
Zásadní vlastnost pro rozhodování o výsadbě: 'Heckenblau' je samčí odrůda. Cesmíny jsou dvoudomé, samčí rostliny netvoří plody, a tento kultivar tedy nikdy nenasadí červené bobule. Jeho funkce je jiná — slouží jako spolehlivý opylovač samičích odrůd téže řady, například 'Heckenfee' nebo 'Heckenpracht'. Pokud jde v zahradě o plodící cesmínu, je nutné vysadit samičí odrůdu a doplnit ji samčím opylovačem v dosahu létajícího hmyzu; jedna samčí rostlina obvykle postačí na několik samičích. Pro samotný stříhaný plot je ovšem absence plodů bez významu, protože sestřih odstraňuje květní i plodné výhony tak jako tak.
Stanoviště vyhovuje slunné i polostinné, odrůda snáší i hlubší stín, byť tam roste pomaleji a řídčeji. Půdu žádá čerstvě vlhkou, humózní, propustnou a spíše kyselou až neutrální; vápnité a vysychavé půdy nesnáší dobře. Kořenový systém je mělký, takže v suchém létě potřebuje zálivku a mulč. Mrazuvzdornost se uvádí přibližně do minus pětadvaceti stupňů. Nejrizikovější je zimní slunce na promrzlé půdě, kdy stálezelené listy odpařují vodu, kterou kořeny nedokážou doplnit; závlaha před příchodem mrazů a zastínění na exponovaných místech riziko snižují.
Roční přírůstek činí třicet až pětačtyřicet centimetrů, což je na stálezelenou cesmínu vysoká hodnota. Bez řezu keř dorůstá dvou až tří metrů výšky a jednoho a půl až dvou a půl metru šířky. Plot se běžně drží v cílové výšce sto padesát až dvě stě padesát centimetrů. K založení souvislé stěny se sází dvě až tři rostliny na běžný metr, tedy s rozestupem kolem padesáti centimetrů. Řez snáší dobře, včetně zásahu do staršího dřeva; hlavní termín je konec června až srpen, po ukončení hlavního přírůstku.
V zahradě se odrůda uplatní všude, kde je potřeba neprůhledná stěna po celý rok: na hranicích pozemků, kolem předzahrádek, jako clona proti pohledu ze sousedství i jako pozadí trvalkových záhonů. Snáší městské prostředí a hodí se i do polostinných koutů, kam se tújím a cypřišky nedaří. Uplatní se také jako solitér, tvarovaná koule či kužel a v nádobách u vstupu, kde vynikne barevný průběh olistění. Květ je zdrojem nektaru pro včely.
Modré cesmíny vznikly ve Spojených státech zásluhou Kathleen Meserveové, zahradnice z Long Islandu, která od padesátých let dvacátého století křížila mrazuvzdornou nízkou cesmínu vrásčitou (Ilex rugosa) z Dálného východu s okrasnou, ale choulostivou cesmínou ostrolistou (Ilex aquifolium). Cílem bylo dostat lesklé, ostnité a modravé olistění do klimatu severovýchodu USA, kde evropská cesmína vymrzala. Kříženci dostali na její počest jméno Ilex meserveae a v obchodu se jim říká modré cesmíny podle barevného tónu listů. Německá řada 'Hecken', do níž patří 'Heckenblau' spolu se samičími odrůdami 'Heckenfee' a 'Heckenpracht' a se samčí 'Heckenstar', je pozdějším evropským výběrem zaměřeným přímo na plotové využití.