Hrušeň obecná 'Lucasova' (Pyrus communis 'Lucasova') patří k základním zimním hrušním středoevropského sortimentu. Strom roste středně bujně až bujně a tvoří širokou korunu. Do plodnosti nastupuje středně brzy a pak nese pravidelně a hojně.
Plody jsou středně velké až velké, kuželovité, s hladkou slupkou. Základní barva je žlutozelená, osluněná strana se zbarví do růžového až narůžovělého líčka a kolem stopečné jamky bývá slabá rzivost. Nažloutlá dužnina je jemná, šťavnatá, sladce navinulá a mírně aromatická, chuť dobrá až velmi dobrá. Proti nejjemnějším máslovkám má pevnější strukturu a právě díky ní plody vydrží ve skladu dlouho.
Sklízí se v říjnu, dokud jsou plody tvrdé. K jídlu dozrávají v listopadu a v chladu a tmě se udrží do ledna. Hrušky určené na zimu je lepší česat spíš dřív než pozdě, protože přezrálé rychle hnědnou uvnitř.
Bez cizího pylu úrodu nenasadí. Potřebuje poblíž hrušeň se shodnou dobou kvetení; osvědčily se 'Konference', 'Clappova', 'Boscova lahvice', 'Madame Verté' a 'Williamsova'.
Je přizpůsobivější než většina jakostních zimních hrušní a snese i o něco chladnější polohu. V drsných podmínkách ale plody do potřebné kvality nedozrají. Nejlépe se jí daří na slunci v hlubší, výživné a přiměřeně vlhké půdě. Na hrušňovém semenáči vyroste vzrostlý, dlouhověký strom pro extenzivní výsadbu; kdouloň MA nebo MC dá nižší korunu, dřívější plodnost a větší plody, vyžaduje ale vlhčí půdu bez přebytku vápníku. Předjarní řez udržuje korunu vzdušnou. Při silné násadě je třeba plůdky protrhat, jinak plody zůstanou drobné.
Ve skladu chtějí tyto hrušky chlad kolem nuly, tmu a vyšší vlhkost. Jablka k nim nepatří: etylen, který uvolňují, urychlí dozrávání hrušek a zkrátí jejich trvanlivost. Plody se kladou v jedné vrstvě stopkou vzhůru a pravidelně se prohlížejí, protože jediný hnijící kus zkazí celou přepravku. Před jídlem se přenesou do pokoje, kde za několik dní změknou a rozvoní se.
Uplatní se čerstvé v zimě, kdy je domácího ovoce málo, a v kompotu, kde drží tvar; dají se také sušit, moštovat, zavařit na marmeládu nebo vypálit. Kvalitou dužniny nepatří ke špičce, ale pravidelná plodnost, přizpůsobivost a dlouhá skladovatelnost ji drží v sadech přes sto padesát let. Je to odrůda pro toho, kdo chce mít vlastní hrušky ještě po Vánocích.
Odrůdu našel Alexander Lucas jako náhodný semenáč v lese u města Blois jižně od Orléansu ve Francii roku 1870. Z Francie se rychle rozšířila do Německa, kde se stala jednou z nejpěstovanějších zimních hrušní, a na počátku dvacátého století se dostala do českých zemí. V Československu byla povolena od roku 1954 a patřila k doporučeným zimním hrušním státního sortimentu.