Liliovník tulipánokvětý 'Fastigiatum' (Liriodendron tulipifera 'Fastigiatum') je úzce sloupovitá odrůda liliovníku pro místa, kde by se široce vejčitá koruna druhu nevešla. Je to stará selekce, v obchodě od roku 1877. Množí se roubováním, protože ze semene sloupovitý tvar nevyroste. Od druhu se liší stavbou koruny a kvetením, list, kůra i plody jsou stejné.
Kmen je přímý a průběžný, postranní větve z něj odbíhají pod ostrým úhlem a stoupají téměř rovnoběžně s ním; koruna je úzce pyramidální až sloupovitá. S věkem se mírně rozevírá a silné větve starých stromů bývají ke kmeni připojeny slaběji, s čímž je třeba počítat na větrném místě. Kůra je zprvu hladká a šedozelená, později šedá s plochými podélnými rýhami. List měří až 20 cm, je čtyřlaločný, na vrcholu příčně uťatý, svěže zelený a lesklý, na dlouhém řapíku.
Květ připomíná tulipán o průměru 5 až 7 cm, je žlutozelený s oranžovým pruhem u báze plátků. Odrůda kvete v červnu, u starších stromů i začátkem července, ale později a mnohem skromněji než semenné liliovníky; mladé stromy nekvetou vůbec a první květy přicházejí až po mnoha letech. Květy navíc sedí vysoko a zčásti je skrývají listy. Plodem je vzpřímené šišticovité souplodí, které se přes zimu rozpadá a na výhonu po něm zůstane osa. Raší pozdě, obvykle v květnu, takže jarní mrazíky mu škodí málo. Na podzim se celá koruna spolehlivě vybarví zlatožlutě, nejčastěji ve druhé polovině října.
Na půdu je liliovník náročný a nedá se to obejít: potřebuje hlubokou, prokypřenou, živnou a stále vlhčí zeminu s kyselou až neutrální reakcí. Hlína, písek i rašelina vyhovují, pokud jsou hluboké; na suchých, mělkých a silně vápnitých půdách jen živoří. Místo má být slunné nebo lehce přistíněné. Vítr i městské prostředí snáší, na otevřeném větrném místě mu ale zasychají okraje listů. Zimní mrazy přečká do -23 °C.
Mladé stromy rostou rychle, při dobré výživě přes 50 cm ročně. V našich podmínkách dorůstá 10 až 20 m podle stáří a půdy, šířka koruny zůstává kolem 5 m. Kořeny jsou mohutné a jdou hluboko, proto se sází mladá rostlina; vzrostlý strom přesazení snáší špatně.
Hodí se jako svislý akcent na malé ploše, u vstupu, ve dvojici u průhledu, do alejí v úzkých ulicích a do skupin, kde nahradí sloupovité jehličnany listnatou texturou. Do nádoby se kvůli hlubokým kořenům a velkým listům nehodí, stejně jako nad drobné trvalkové záhony. Pod korunou vydrží jen dřeviny snášející sušší stín.
Druh roste ve východní části Severní Ameriky od Floridy po Vermont, kde patří k nejvyšším listnatým stromům, a jeho světlé lehké dřevo se obchoduje jako yellow poplar. V Anglii se liliovník pěstuje od 17. století; strom ve Waltham Abbey v Essexu byl roku 1745 zapsán už jako vzrostlý. Sloupovitá odrůda je v obchodě od roku 1877, nejprve pod jménem 'Pyramidalis', a patří do vlny zájmu o štíhlé parkové stromy z konce 19. století.