Plicník 'Blue Ensign' (Pulmonaria 'Blue Ensign') je vytrvalá trvalka do polostínu a stínu, pěstovaná pro sytě modré jarní kvetení. Ve skupině plicníků, kde většina sortimentu stojí na stříbrně skvrnitém olistění, je to výjimka: listy jsou jednolitě zelené a rostlina se pěstuje kvůli květu.
Rostlina tvoří přízemní trs listů na krátkém oddenku, který se pomalu rozrůstá do stran a vytváří zapojený porost. Listy jsou široce kopinaté, jemně chlupaté, matně tmavě zelené a bez skvrn; drsný povlak chlupů je pro rod typický a způsobuje, že rostlinu neokusují slimáci ani okusová zvěř.
Kvetení připadá na duben a trvá zhruba tři až čtyři týdny; v příznivém roce začíná už koncem března. Květní stvoly jsou nízké a nesou svinuté vijany drobných zvonkovitých květů. Barva je sytě modrá, u této odrůdy výrazně tmavší a čistší než u běžných plicníků, s malým tmavě nachovým hrdlem. Poupata bývají narůžovělá a barva se během rozvíjení mění, což je u plicníků obvyklé a souvisí se změnou pH v pletivech květu.
Kvetení připadá na období, kdy jsou stinné partie zahrady prakticky bez barvy a kdy je zároveň málo pastvy pro hmyz. Plicníky patří k nejvýznamnějším časně jarním zdrojům nektaru pro čmeláky, kteří v tu dobu zakládají hnízda.
Sezonní průběh je dvoufázový. Po odkvětu se listový trs zvětší a rostlina tvoří pokryvný porost, který vydrží až do podzimu; přes mírnou zimu zůstává olistění poloopadavé. Za suchého léta se listy mohou spálit a rostlina zatáhne, ale po sestřižení znovu obrazí.
Vzrůst je nízký. Výška trsu se pohybuje mezi dvaceti a třiceti centimetry, šířka mezi třiceti a padesáti centimetry. Ve výsadbě se počítá se sponem třiceti centimetrů, tedy zhruba sedmi rostlinami na metr čtvereční pro rychlé zapojení plochy.
Stanoviště vyžaduje polostín až stín. Odpovídá to přirozenému stanovišti rodu pod stromy a na okrajích lesů. Na plném slunci rostlina strádá a listy zasychají od okrajů.
Půda může mít jakoukoli reakci od kyselé po zásaditou, podmínkou je humóznost a rovnoměrná vlhkost. Vysychavá písčitá půda je jediné stanoviště, na kterém plicník neuspěje; naopak snese i těžší jílovitou půdu, pokud v ní v zimě nestojí voda.
Mrazuvzdornost je velmi vysoká, uvádí se až kolem minus třiceti čtyř stupňů, a rostlina přezimuje bez ochrany.
Nejúčinnějším pěstitelským zásahem je sestřih po odkvětu. Celý trs se seřízne nízko nad zemí, čímž se odstraní odkvetlé stvoly i případné poškozené listy; rostlina během několika týdnů obrazí čerstvým olistěním, které vydrží v dobré kondici až do podzimu. Bez tohoto zásahu porost přes léto řídne a působí zanedbaně. Sestřih zároveň omezí samovýsev, protože semenáče nezachovají vlastnosti odrůdy.
Množení se dělá dělením trsu po odkvětu nebo v předjaří; rostlina se dobře ujímá a dělení snáší bez omezení kvetení.
V zahradě se odrůda používá do stinných a polostinných záhonů, k podsadbě stromů a keřů, k severním stěnám budov, do lesních a přírodně laděných výsadeb a k obrubám stinných cest. Kombinuje se s kapradinami, bohyškami, dlužichami a s jarními cibulovinami, které kvetou současně.
Rodové jméno Pulmonaria je odvozeno od latinského pulmo, tedy plíce, a odkazuje na starší léčitelské použití: podle nauky o signaturách měly světlé skvrny na listech některých druhů připomínat plicní tkáň, a rostlina se proto podávala při onemocnění dýchacích cest. Stejný původ má i české jméno plicník. Rod pochází z Evropy a západní Asie a roste ve světlých listnatých lesích. Dnešní zahradní sortiment tvoří převážně kříženci několika druhů, kteří vznikli ve dvacátém století v britském a německém trvalkářství; jméno této odrůdy odkazuje na modrou vlajku a popisuje barvu květu.